7. den - 3.5.2012

Čekal nás den bez kola, nikam jsme nepokračovali, nikam se nemuselo jet. Využili jsme možností, které město Douz nabízelo. Každý čtvrtek se v Douz koná zvířecí trh. Shodou okolností jsme tuto událost nepropásli. K mání byly ovce, kozy, velbloudi, ale i slepice a kohouti. Smlouvalo se, znalecky se prohlížela dutina ústní u větších zvířat. Nejdražší položkou bývá velbloud a většinou jej lidé kupují na maso. Pak jsme zavítali do muzea Sahary. I když expozice nebyla nijak rozsáhlá (jedno patro o rozloze tří pokojového bytu), tak výklad byl velice zajímavý. Kolem solného jezera Chott El Jerid žilo a vlastně žije několik kmenů. Některé kmeny mají dodnes mezi sebou nevraživost, a tak se jejich mladí lidé nemohli navzájem brát. I když dnes již toto zcela neplatí, přesto z té doby se některé věci přenesly do současnosti. Ukázkou je třeba značení velbloudů, podle kterého lze jednoznačně určit, kterému kmenu (rodu), patří. Nejenom to, starší ženy mají rovněž tetování na obličeji a opět znalec rozezná z kterého je kmene. V jedné vitrínce byla ukázka rostlin, které rostou na sahaře. Jednou z nich lze zaléčit uštknutí škorpiónem, ovšem bylinu je třeba aplikovat do 15 minut! Rovněž nám ukázali rostliny, které žere velbloud. Velbloudům patřila samostatná část, kde bylo názorně ukázáno, jak se na velblouda nakládá zboží, jak se zapřáhne, aby zoral políčko, a nebo jak se na něm jezdí závody. Velbloudí samice žijí pohromadě a stará se o ně jeden velbloud. Samice je březí 12 měsíců a mívá jen jedno mládě. Samci se používají pro přepravu lidí a zavazadel a nebo na maso. Samice je vzácná a chová se pro mláďata. Samci jsou v říji jen v určitém období v roce a záměrně se jim nasazují náhubky, aby se vzájemně nepokousali. Během říje samec hodně sliní, až mu jdou od tlamy bubliny. Velbloud prý uveze až 500kg a náklad se ukládá většinou za hrb. Hrb je totiž velmi citlivý. Pokud se na velbloudech jezdí závody, tak jezdec sedí naopak před hrbem. V Africe žijí jen jednohrbý velbloudi - dromedáři. Podle barvy srsti se velbloudi rozlišují pro své poslání a použití. Bílý velbloud je šampión, je rychlý a vyhrává závody, zatímco hnědý velbloud je přátelský a vhodný pro převoz lidí. Uprostřed muzea je postavený berberský stan. Stan sloužil jako dům pro jednu berberskou rodinu. Je zpravidla rozdělený na dvě části, jedna je pro muže a druhá pro ženu a děti. Syn žije se svojí matkou do svých patnácti let, pak si musí postavit svůj vlastní stan. Dcera opouští rodinné hnízdo, až když se provdá. Pokud si muž pozve návštěvu, žena nesmí být vidět, ani slyšet, tzn. že obě poloviny stanu musí být od sebe dokonale oddělené. Stan je vyroben ve své podstatě z koberce, který je utkán z kozí vlny. Stan je nepromokavý, a je třeba jej obnovovat každé tři roky. Podle množství pruhů lze určit, kolik žije ve stanu osob, s dalším přírůstkem se na stan přidává pruh. O plášť stanu se stará žena, která mimo jiné i vaří a mele cous cous. Muž chodí na lov a pase hospodářská zvířata. Stan málokdy stál na jednom místě delší dobu, vše se odvíjelo od možností, které dané místo nabízelo. Zajímavou součástí stanu, ale i berberského života je velká dřevěná mísa, která se používala nejen ke konzumaci pokrmů, ale také jako dorozumívací prostředek mezi mužem a ženou. Když žena klepla do misky, signalizovala muži, že má připravené jídlo, když muž dvakrát klepl do misky, oznámil ženě, že jídlo již snědl, a že si žádá čaj. Pokud muž toužil po společné noci, zaklepal na misku a odešel ven ze stanu, žena mezitím přešla do jeho příbytku. V jedné vitrínce bylo vystaveno lano, kterým Berbeři svazovali děti, a to proto, aby robátko posilovalo od útlého věku. Po návštěvě muzea jsme zvolna vyrazili na velbloudy. Na stadión, odkud startují výpravy je to z města poměrně daleko, určitě tři kilometry. Cesta však vedla palmovým hájem, který nás chránil od slunce. Stadión skutečně připomíná bránu do Sahary. Čekali tam na nás velbloudi se svými průvodci. Velbloud parkuje na své hrudní kosti, a protože má dlouhé nohy, je jeho zvednutí komplikované a je třeba se pevně držet. Naše karavana mířila na jih a trasa měřila kolem osmi kilometrů. Nebylo to však nic příjemného a dvě hodiny na velbloudovi jsou až moc. Po chvíli jsem musel uklidit fotoaparát, protože foukal silný vítr a vířil velmi jemný saharský písek. Nejprve byla sahara pokrytá keříky, ale procházeli jsme i úseky, které byly jenom písečné. Na konci cesty nás čekal welcome drink v podobě mátového čaje a večeře s tradičním pokrmem cous cousem, no a spali jsme v berberském stanu, všichni pohromadě.

Le Grand Sud čili Velký jih, je oblast, kde vyprahlá krajina postupně přechází v nekonečné plochy Sahary. Osídlení směrem do pouště pochopitelně řídne, přitom se však obecně dá říci, že čím dále do vnitrozemí, tím jsou lidé upřímnější a srdečnější. Ovšem není poušť jako poušť, a ta zdejší patří k nejrozmanitějším na světě. Přitom zaujímá poměrně malé území, a tak během několika hodin jízdy džípem se může krajina změnit od kamenitých hor přes písečné duny až k moři. A jízda noční Saharou na velbloudovi, daleko od měst a lidských obydlí, kdy jsou na obloze vidět miliony hvězd, je nezapomenutelným zážitkem. Právě na jihu dosud žijí Berberové, děti pouště a původní obyvatelé země. Ze severu byli postupně vytlačeni Araby, jež se zde usadili v 7. století a dnes tvoří většinu obyvatelstva. I když v běhu času obě skupiny vzájemně asimilovali a v současnosti mezi nimi neexistuje žádná jednoznačná hranice, zůstali Berberové hrdým a nezkroceným národem. Vždy v minulosti tvořili významnou sílu, se kterou bylo třeba počítat. Kartaginci, Římané, Arabové i Francouzi, ti všichni sice disponovali značnými armádami a podmanili si velkou část Tuniska, ale vždy se snažili vycházet s Berbery v dobrém. Ti totiž mohli ze svých obydlí ukrytých v poušti kdykoliv zaútočit a posunout tak onen pověstný jazýček na váhách vojenských sil. Dnes už se ovšem jejich oddíly nevynořují z moře písku, aby přepadaly karavany a opět mizely tam, kam se je nikdo neodvážil pronásledovat. I jejich způsob života se změnil, z kočovného k mnohem usedlejšímu. Berberská krev však v žilách zdejších lidí stále koluje a mnoho z nich se snaží zachovat či obnovit kmenové tradice, ať už z důvodů sebeuvědomění či prostě proto, že to turisty zajímá. Berberové sice přijali muslimskou víru, ale u některých kmenů stále existují stopy původních animistických náboženství a šamanismu. Rovněž jejich společenská hierarchie se liší od arabské - v jejich kultuře například zaujímají významné postavení ženy, jež navíc nemusejí být v obličeji zahaleny. Berberské vesnice, tzv. "ksúry", sloužily v minulosti kočovníkům zejména jako sezónní úkryt před nepříznivým počasím a rovněž jako základna pro loupeživé výpady. Sestávají z domů, jež jsou většinou vykutány pod zemí, a to ze 2 hlavních důvodů - jednak ksúry jsou z dálky nenápadné a splývají s pouští, což znesnadňovalo jejich odhalení ze strany nepřátel, a také toto uspořádání zaručuje příznivou teplotu uvnitř. Tam kde to charakter terénu neumožňoval, tedy hlavně na příliš tvrdém podloží, byly vesnice vystavěny z písčité hlíny. Podobných staveb jsou v Tunisku i dnes tisíce, místy je jimi země provrtána jako úl. Po boomu domů evropského typu, který proběhl před pár desítkami let, se dnes mnoho berberských rodin vrací do původních osad, jež jsou pro africké pouštní poměry přece jen lépe přizpůsobeny. Zdá se tedy, že zůstanou zachovány i do budoucna. Stejně jako Berberové, kteří i přes veškerý pokrok stále udržují staré zvyky a střeží své pouštní království.