3. den - 29.4.2012

Vstávali jsme poněkud brzy, to proto, že bylo třeba dojet na autobusové nádraží. V Tunisku se lidé přepravují mikrobusy po 8 a více lidech. Obrovská hala skrývala tucty zaparkovaných Peugeotů, Fiatů, Hyundajů a jiných mikrobusů, převážně evropské výroby. Každé auto mělo na sobě nějaký šrám. Na nás čekali dva vozy směřující do města Gafsa. Jeden byl zcela určen pro nás a druhý již byl obsazen, tedy kromě střechy, kam jsme naskládali kola. Řidič jel kupodivu velmi opatrně a docela se bál předjíždět. Jeli jsme přes Kairouan do Gafsy, což byla standardní trasa. Louage nás však zavezla dále do vesničky Moularez, kde přímo uprostřed obce, před zraky všech, jsme skládali kola. Seběhly se tak davy místních mužů, chlapců a dětí. Bedlivě sledovali montáž kol a měli ohromnou radost z našeho oblečení. Poblíž města se těží fosfáty a místní zrovna stávkovali, takže neměli co na práci. Tento kraj patří k nejchudším v celém Tunisku. Na kole jsme vyrazili směr Redeyef a jízda byla pohodová. Redeyef je rovněž hornické městečko na západě Tuniska, opět plné lidí bez práce. Město je zdobeno freskami s výjevy horníků a koryto řeky je zaplaveno odpadky. Městečko je známé především scénickou železnicí vedoucí z Metlaouí skrz kaňony Selja Gorges. Místní tržiště bylo malé, ale úchvatné. Přesto jsme si oběd raději objednali v nedaleké pizzerii. Za chvilku přijeli kluci na malých kolech a kroužili kolem nás. Jejich zbídačená kola vrzala a tak jsme několik strojů promazali. Obloha se zamračila a zůstala zamračená až do samého večera, naštěstí nepršelo. Z Redeyfu jsme pokračovali k horské oáze Midés. V roce 1969 přišla blesková povodeň a celou vesničku Midés poškodila. Domečky byly postavené z nepálených cihel – vepřovic a tak zkáza nenechala na sebe dlouho čekat. Podobný osud potkal i další horské oázy. Oáza Midés a její nedaleký kaňon se proslavil ve filmu Anglický pacient.

Den jsme zakončili v další horské oáze – Tamerza, která měla stejně pohnutý osud jako Midés. V nedaleké palmérii teče potůček a zdejší vodopád je vyhlášenou atrakcí. Bylo před sezónou a zdejší restauratéři a prodejci čekali na první turisty. Nedaleko vodopádu se na terasách rozpínal hotýlek pod širým nebem, kde nám nabízeli čaj a ubytování. Hned se nás jeden muž ujal a provázel nás kaňonem říčky a navazujícím vyschlým kaňonem, který je schopen se během deště hned zaplnit. Procházka byla příjemná, a zejména bylo hezké pozorovat, co příroda svoji silou dokázala. Tamerza je malé městečko, a tak jsme moc šancí na výběr restaurací nečekali, zvláště před začátkem sezóny. Zasedli jsme do první, kam nás ulovil její majitel. Byl to nejdražší podnik na celé naší cestě. Jídla v podstatě nešla objednávat samostatně, a vždy to bylo kompletní menu za jednotnou cenu 15TND. K jídlu jsme dostali malý salátek, dle výběru, v mém případě šlo o salát messouia, což je grilovaná zelenina, naložená v oleji, s nepříliš chutnými olivami. Pak následovaly studené brošety s asi třemi malými kousky masa a nakonec malý, těžko loupatelný pomeranč a čokoládové kuličky. Majitel si pak přišel podívat, jestli vše bylo v pořádku, kritikou jsme však nešetřili. On pak seřval svoji ženu, která jídla připravovala, ale přesto nám neslevil ani dinár, ba ani objednaný čaj navíc nám nenabídl zdarma, škoda, jinak pěkné místo

Tamerza je z jedné strany obklopena majestátními horami a ze strany druhé palmovými háji. Město tak získalo svůj věhlas nejen malebnými výhledy, ale také hotely s nejkrásnější polohou v Tunisku. Největším lákadlem oázy je vodopád, o kterém místní obyvatelé tvrdí, že je opravdu velký. Pro Tunisany je jistě něčím jedinečným, ale podle evropských měřítek je to však spíše jen taková sprška. To však nemění nic na skutečnosti, že je velmi malebný a dotváří tak kolorit celé oázy. Město je dnes již dostatečně zásobováno pitnou vodou pocházející z pramene, který vytéká z hor nedaleko města. Ten stačí pokrýt nejen spotřebu obyvatel, ale slouží také k zavlažování zdejších palmových oáz. Pramen je napájen dešťovými srážkami v zimních a jarních měsících, které bývají občas hodně vydatné. Například v roce 1969 pršelo nepřetržitě 22 dní a oblast postihly ničivé záplavy. Tenkrát v Tamerze přišlo o život několik set lidí. Podobně jako nedaleká oáza Chebika, byla i Tamerza po této přírodní katastrofě lidmi opuštěna a ponechána napospas osudu. Přestože neustále chátrá, daří se jí udržet všeobecný půdorys oázy s hlavní silnicí mířící z východu na západ. Bludiště úzkých uliček protínajících město z ní vybíhá směrem nahoru.V této opuštěné vesnici je dnes přesto pečováno o několik islámských mauzoleí, tzv. závijí. Nejpřitažlivější z nich je mauzoleum Sídí Tuátího, které bylo vystavěno na místě původního křesťanského kostela. Existenci tohoto božího stánku potvrdil i středověký arabský cestovatel a spisovatel jménem Tídžání. Mezi okolními poškozenými domy dnes mauzoleum hezky vyniká a v jeho interiéru se ukrývá hrob islámského světce a také prostory pro poutníky. Dalším známým mauzoleem je Mauzoleum Sídí Dára Ben Daháry, které se proslavilo tím, že jeho mihráb, neukazuje směr k Mekce, což je u islámských staveb naprosto ojedinělé. Patrně byl tento výklenek špatně navržen. Tamerza je nyní čím dál více navštěvována fotografy a dobrodruhy, kteří se nemohou nabažit jejím zvláštním kouzlem. Opuštěné domy a trosky tehdejšího městečka jsou nejpůsobivější ve světle zapadajícího slunce.

Fosfát (nebo fosforečnan, PO43−) je sůl kyseliny fosforečné (H3PO4), která vznikne odtržením všech tří kyselých vodíků. Fosfátový ion má tetraedrickou strukturu (grupa symetrie Td), okolo atomu fosforu jsou čtyři identické atomy kyslíku. Náboj iontu je 3−, jeho konjugovanou bazí je HPO42− (hydrogenfosforečnan), který je konjugovanou bazí je H2PO4− (dihydrogenfosforečnan). Dihydrogenfosforečnan je konjugovanou bazí kyseliny fosforečné. Fosfáty se v přírodě vyskytují v mnoha minerálech, např. monazit, apatit, atd.