4. den - 30.4.2012

Ráno jsem se s Ondrou dohodl, že se zajedeme podívat do staré části města Tamerza, zatímco ostatní se rovnou vydali na cestu do další horské oázy Chebika. Stará Tamerza byla malebnější než horská oáza Midés a navíc se dala celá projet na kole. Říká se, že je to nejhezčí horská oáza v celém Tunisku. Z oázy Tamerza jsme zprvu stoupali do horského sedla a zanedlouho jsme zahlédli naše souputníky. Pak následoval nádherný sjezd až k oáze Chebika. Na kraji obce nás přivítal zaparkovaný traktor Zetor. S českými výrobky se v Tunisku moc nepotkáte, nepamatuji se, že bych tu zahlédl nějakou škodovku. Chebika je velmi atraktivní turistické místo, zejména pro povaleče od moře, kteří se sem nechají dopravit terénními vozy. Na skále, nad oázou se tyčí socha gazely. V oáze je několik pramenů, vyvěrajících přímo ze skály. Tyto prameny napájí a zavlažují místní palmový háj. Cesta z Chebiky do Tozeuru byla utrpením, a to pro všechny bojovníky. Slunce začalo pálit, silnice ubíhala víceméně rovně a hlavně foukal silný protivítr. Trochu jsem to podcenil s vodou, která velmi rychle ubývala. Každý jel svým tempem a na místech, kde byl alespoň trochu stín, jsme se vždy sešli. Projížděli jsme kolem solného jezera Chott el Gharsa, a tato etapa probíhala pod úrovní hladiny moře. Jednu chvíli jsme dokonce odpočívali v drenážní trubce pod silnicí, kam příjemně profukovalo. V jednom mírném záběru mi ke všemu praskl drát v zadním výpletu a kolo se nepříjemně rozvibrovalo. Také o něco později jsem si roztrhl kraťasy o sedlo kola a díra mě ještě několik dní doprovázela. V závěru cesty nás přivítali palmy a pod nimi ležící Ondra. Pojedli jsme tuňákovou konzervu a odpočívali více než hodinu. Na hotel do městečka Tozeur jsme přijeli jako poslední, neboť ostatní z výpravy to vzali zkratkou, a tak nás minuli. Hotel byl opravdu stylový a obkládaný kachlíky, skoro připomínal berlínské metro. Pro Tozeur je typická architektura ze světlých cihel, kde některé cihly z fasády vyčnívají, a tak vytváří zajímavé ornamenty. Muzeum v Tozeuru bylo zavřené a tak jsme si prošli staré město. Kousek od Tozeuru nedaleko městečka Nefta se nachází lokalita, kde se točily hvězdné války. Ovšem s ohledem na celodenní dřinu a hlavně kvůli opravě kola, jsem tento nápad raději zavrhl.

Chebika byla významnou zastávkou pro karavany putující napříč jižním Tuniskem. V období římské nadvlády sloužily oázy jako vojenské pevnosti. Legionáři, kteří je strážili, mezi sebou komunikovali pomocí zrcadlových signálů. Obyvatelé Chebiky byli po celou dobu naprosto soběstační a nezávislí na okolí, vše, co potřebovali, si sami vyprodukovali. Změna však nastala v době, kdy byla v okolí objevena ložiska fosfátů. Mnoho lidí tehdy opustilo své domovy a vydalo se za prací do fosfátových dolů. Zemědělská výroba začala postupně upadat a odliv obyvatelstva měl za následek také postupné zapomnění zdejších tradic a obyčejů. Dnes musí obyvatelé Chebiky množství potravin dovážet z okolních vesnic. Další ránu do tradičního poklidného života místních obyvatel zasadil rozvoj masové turistiky. Zástupy zvědavých turistů jsou zde na denním pořádku a místní obyvatelé se již naučili s nimi žít. Lidé sem přijíždějí buď soukromě džípy, nebo v rámci organizovaného celodenního výletu z Tozeuru.  Samotná Chebika se rozkládá nad starou, dávno neobydlenou osadou, kterou v šedesátých letech smetla povodeň. Většina z obyvatel v roce 1969 odešla a zanechala své domky napospas. Dnešní Chebika pak vyrostla na úpatí hory a tvoří ji domky postavené z kamení a hlíny. Domky jsou soustředěny podél uliček směřujících k centrálnímu tržišti.  Hlavní turistickou atrakcí je studánka obklopená palmovým hájem s vodopádem, která se nachází hned za vesnicí. Je napájena několika menšími podzemními horskými toky a sítí podzemních vodních kanálů. Díky těmto zásobárnám vody je možné se i v tak vyprahlé oblasti věnovat zemědělství. Kromě datlových palem se zde pěstují také meruňky, banány, broskve, citrusy, olivy a granátová jablka. Ve stínu palem pak roste dokonce tabák. Důmyslný zavlažovací systém vodu rovnoměrně rozprostírá na všechna políčka. Jak praví jedno tuniské přísloví „déšť je nejvyšším vládcem“ a proto zde má voda mnohem větší cenu než benzín. Dříve se pro zajištění rovnoměrného zavlažování využívala v Chebice jakási místnost s přesýpacími hodinami. Tu si dnes můžete prohlédnout za jedinými veřejnými toaletami ve vesnici. Jde o jednoduchý časový spínač a dva velké džbány s uchy, které byly zavěšeny na provaz, a z jednoho do druhého se voda přelévala. Podle toho, za jak dlouho se podařilo nejnižší džbán naplnit, obsluha otevírala a zavírala stavidla v zavlažovacím systému a postupně pouštěla vodu do jednotlivých obdělávaných políček.

Tozeur leží na pomezí největšího tuniského solného jezera Chott El Jerid a nádherných exotických oáz. Na samotném Tozeuru jsou pozoruhodné fasády domů, které jsou postaveny z nepálených cihel a jsou ozdobeny geometrickými vzory. Tento druh architektonického stylu můžete vidět jedině zde a v nejpřilehlejších oblastech. Právě proto se stal Tozeur turisty tak vyhledávaným. Geometrické vzory na fasádách tozeurských domů jsou nejčastěji ve tvaru trojúhelníků, kosočtverců a obdélníků. To však není všechno. Cihly jsou poskládány tak zvláštním způsobem, že tvoří i plastický vzor. Některé jsou totiž trochu předsunuté a další zase více zasunuté. Když pak na zeď svítí slunce, vzor vám přímo vystupuje před očima! Kromě své turistické atraktivity je Tozeur proslulý produkcí těch prý vůbec nejlepších datlí na světě. Většina z nich jsou slavné „deglet nour“ neboli „prsty světla“. Palmeriae neboli palmový háj v Tozeuru je druhým největším v Tunisku. Na rozloze 10 km2 se nachází na 200 000 datlových palem. Palmový háj je zavlažován důmyslným systémem, který byl navržen již ve 13. století.Tozeur má poměrně dlouhou historii, nejstarší osídlení se datuje až do období 8000 let př.n.l. Za římských dob se městečko jmenovalo Thusuros a již dříve zde sídlili Numiďané. Sám César toto místo vybral pro své legie. Po Římanech přišli Berbeři a nakonec Arabové. Oáza byla odedávna důležitou křižovatkou velbloudích karavan. Díky poloze na významné obchodní trase a také díky pěstování vynikajících datlí Tozeur vzkvétal a jeho význam trvá v podstatě dodnes. Ostatně jako jediná tuniská oáza má své letiště. Je to jedno z mála mezinárodních letišť v pouštní oblasti. Zajímavostí je, že během války v Iráku, sem Saddám Husain ukryl dvě letadla Boeing 747, která tu nepoužívaná stojí dodnes.