Izrael je stát na blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie, kde leží při východním pobřeží Středozemního moře. Na severu sousedí s Libanonem, na severovýchodě se Sýrií, na východě s Jordánskem a na jihozápadě s Egyptem. K Izraeli přiléhá i Západní břeh Jordánu (Judea a Samaří) a Pásmo Gazy, jde o území částečně spravovaná Palestinskou autonomií (tato území jsou Izraelem okupována od Šestidenní války v roce 1967). 

Izrael je demokratická parlamentní republika s všeobecným rovným volebním právem. Vládu vede premiér a zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament Kneset. Mezi zeměmi Blízkého východu patří Izrael na první místo v indexu lidského rozvoje, svobody tisku a ekonomiky. Zatímco Izrael samotný považuje za své hlavní město Jeruzalém, většina států uznává jako hlavní město Tel Aviv-Jaffa. 

Jako Izraelem okupovaná území se označují území Západního břehu Jordánu, Východního Jeruzaléma a Golanských výšin, která byla po Šestidenní válce v roce 1967 zabrána Egyptu, Jordánsku a Sýrii. Termín byl používán také pro Sinajský poloostrov, navrácený Egyptu podle Egyptsko-izraelské mírové smlouvy. Na všech těchto územích byly zakládány izraelské osady. Ve Východním Jeruzalémě a na Golanských výšinách je uplatňováno izraelské právo; tato území byla začleněna do vlastního Izraele a jejich občanům bylo nabídnuto izraelské občanství. Naopak Západní břeh zůstává pod vojenskou správou. Většina jednání o těchto územích probíhala na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242, která požaduje stažení Izraele z okupovaných území a jejich návrat arabským státům.

Navzdory tomu, že Izrael je malou zemí, nacházejí se zde rozmanité geografické jevy a zvláštnosti, například Negevská poušť na jihu či horské hřbety Galileje, Karmelu a Golan na severu. Východně od centrální vysočiny se nachází Jordánské údolí, jež je částí Velké příkopové propadliny. Řeka Jordán teče od hory Hermon přes Chulské údolí a Galilejské jezero do Mrtvého moře, které je nejníže položeným místem na Zemi (-408m). Na jihu se rozkládá údolí Vádí al-Araba končící v Akabském zálivu Rudého moře. Pro Izrael a Sinajský poloostrov jsou jedinečné erodované kráterovité útvary zvané machtešim. Největší machteš na světě je Machteš Ramon v Negevské poušti, který je až 40 km dlouhý a 10 km široký.

Území dnešního státu Izrael historicky patřilo do Mezopotámie - oblasti mezi středním tokem Eufratu a Tigrisu, v širším slova smyslu pak území oklopující větší část toků těchto řek, tzv. úrodný půlměsíc. V oblasti dnešního Izraele se vystřídalo několik pánů - od roku 539 př.n.l. vládli Peršané (dnešní Íránci). Během první židovské války v roce 73 byl dobyt Jeruzalém zlomen poslední odpor židů v pevnosti Massada. Dále pak Alexandr Veliký, kolem roku 115 n.l. připojil Mezopotámii k římské říši. V roce 637 byla Mezopotámie dobyta a připojena k arabské říši, až následně vpadly v 15. století na území Izraele turecké kmeny, které přijaly islám a území se stalo součástí Osmanské říše. Po rozpadu Osmanské říše na konci 1. Světové války bylo toto území předáno do správy Velké Británie. Původně se uvažovalo o židovském státě na ostrově Madagaskar, ale Sionistické hnutí požaduje už od konce 19.století vznik Izraelského státu s odkazem na biblickou myšlenku země izraelské. Konference v San Remu v roce 1920 potvrdila více méně rozdělení vlivu na Blízkém Východě do zájmových skupin mezi Francii a Velkou Británii. Vznikl Britský mandát Palestina, který skončil s vytvořením nové instituce - OSN. V roce 1947 doporučila OSN rozdělení mandátu na dva státy, židovský a arabský. Liga arabských států plán odmítla a započalo násilí mezi jednotkami Židů a Arabů. Přes nepřijetí plánu arabskou stranou stát Izrael vyhlásil nezávislost 14.5.1948.

5.6.1967 – Izrael zahájil útok. Bojové letouny vzlétly s cílem zničit Egyptská letiště. Letouny se nepozorovaně přiblížily k nepřátelským pozicím a v 7:45 zaútočily. Díky údajům z Mossadu byly útoky tak přesné, že po prvních sedmi hodinách války se veškeré Egyptské letectvo ocitlo v troskách. Následoval okamžitý přesun obrněných jednotek a útok na Egyptské obranné pozice na Sinaji. Do 8.6. Izrael bez potíží dosáhl východního břehu Suezu.
6.6.1967 – po odražení Jordánských sil izraelské jednotky započaly s obsazováním jeruzalémského Starého města, což se 7.6. podařilo.(Jordánsko podle dohody nemuselo s Izraelem bojovat, ale bylo zmanipulováno Egyptem, aby zaútočilo.)
10.6.1967 – Izrael obsadil syrské pozice na Golanských výšinách. Především díky dokonalé znalosti umístění syrských jednotek dopadlo obsazení nad očekávání, přestože izraelské velení se zprvu obávalo neúměrných ztrát. Poprvé po dvou tisících let Židé kompletně ovládli nejposvátnější část města – Západní zeď Šalamounova chrámu.

Po pouhých šesti dnech arabská strana kapitulovala a bylo vyjednáno příměří. Výsledkem bylo jednoznačné vítězství Izraele, doplněné ziskem Golanských výšin na severu země, východního Jeruzaléma a západního břehu Jordánu, na jihu pásma Gazy a Sinaje. Izrael tak prakticky ztrojnásobil svou rozlohu oproti stavu před válkou. Územní zisk však s sebou přinesl také potíže – především fakt, že dobytá území jsou obývána milionem Palestinců, což způsobuje problémy až dodnes.

Jomkipurská válka byla pátá arabsko-izraelská válka, která propukla 6. října 1973, když koalice Egypta a Sýrie zahájila o nejvýznamnějším židovském svátku Jom Kippur (muslimové rovněž slavili: právě probíhal Ramadán – odtud název ramadánová válka, jak se konfliktu říká v muslimském světě) překvapivý útok na Izrael v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách. Útok byl ve srovnání s předchozími arabským akcemi výborně naplánován a jednotky skvěle vycvičeny. Izraelské letectvo bylo z podstatné části eliminováno sovětskými raketovými protiletadlovými systémy. Bar Levova linie na pobřeží Suezského průplavu byla prolomena a posléze zničena během obojživelné operace, kterou vojenští odborníci označují za nejlépe naplánovanou a provedenou od vylodění v Normandii. Arabský útok přivedl Izrael na hranici katastrofy — jeho vojska utrpěla rozsáhlé lidské i materiální ztráty, první protiútoky izraelské armády skončily debaklem a Izrael téměř ztratil Golanské výšiny. Izraelský ministr obrany Moše Dajan po návratu z obhlídky obou front 7. října viděl situaci již natolik černě, že nařídil připravit k použití jaderné zbraně a požádal ministerskou předsedkyni Goldu Meirovou o předběžné svolení k jejich použití — tzv. plán Jericho. Nakonec to však nebylo nutné. Hlavní zásluhu na tomto má výsledek druhé fáze bojů (8.–10. 10.), kdy nastupující mobilizované zálohy postupně zastavily syrský postup na Golanech a na Sinaji ho markantně zpomalily. Ve třetí fázi (11.–14. 10.) byl pak zahájen izraelský protiútok na golanské frontě a Sýrii přichází na pomoc posily z Iráku, Jordánska, Kuvajtu a SAE. Na sinajské frontě se zatím pokouší Egypt o rozvinutí větší pozemní ofenzívy. Izraelské síly podpořené americkými dodávkami materiálu, označovanými jako „Operace Nickel Grass“ (nakonec materiálu bylo téměř 28 000 tun; 1,7krát více, než kolik dodali Sověti druhé straně), zahájily protiútok a ještě rozšířily svou dominanci na Golanských výšinách. Po stabilizaci tohoto bojiště (od 13. října se fronta, přes úporné boje, prakticky nehnula; Izraelci sice postoupili na jihu oblasti cca 25 km hluboko do syrského území, ale Hermon zůstal až do konce války v držení Syřanů) zahájil Izrael generální ofenzívu na suezské frontě. Ta byla usnadněna hrubou chybou arabských velitelů, kteří si troufli zaútočit mimo prostor dostatečně chráněný raketovým deštníkem a byli spojenými silami letectva a tankových vojsk Izraele zmasakrováni. Izrael sice nedokázal zničit arabské síly na východ od Suezu, ale zničil část jejich předmostí a dvě jeho tankové divize překročily průplav, odřízly předsunuté egyptské síly a ohrozily Káhiru, byť jejich poslední kroky již narušovaly příměří vyhlášené 22. října). Boje byly definitivně ukončeny 25. října, kdy další pokračování konfliktu hrozilo celosvětovou eskalací – Sovětský svaz pohrozil intervencí a zahájil částečnou mobilizaci výsadkových, leteckých a námořních sil a jejich přesun do oblasti, USA vzápětí nato udělaly totéž a upozornily SSSR, že jsou připraveny Izraeli pomoci, souběžně tlačíce na Izrael, aby příměří začal respektovat (od večera 22. 10., kdy se Izraelský stát veřejně zavázal respektovat rezoluci OSN o zastavení palby a zahájení rozhovorů o spravedlivém míru, bylo z jeho strany příměří v následujících třech dnech opakovaně porušováno za účelem dosažení lepších frontových pozic a tím i silnějšího postavení v následném vyjednávání s Egypťany a Syřany). Z vojenského hlediska skončila válka vítězstvím Izraele, ovšem při těžkých a z dlouhodobého hlediska neakceptovatelných ztrátách; z politického a globálního hlediska šlo o remízu nebo velmi mírné vítězství arabské koalice, která si své ztráty mohla dovolit.

Populace Západního břehu se skládá převážně z palestinských Arabů, jak původních obyvatel, tak uprchlíků Války za nezávislost z roku 1948. Od roku 1967 do roku 1993 žili Arabové na těchto územích pod izraelskou vojenskou správou. Od Dohod z Osla a Dopisů o vzájemném uznání je většina palestinské populace a měst pod správou Palestinské autonomie, avšak Izrael nad většinou území stále vykonává vojenský dohled. Kvůli vzrůstajícím útokům při Druhé intifádě se izraelská vláda rozhodla vybudovat kolem Západního břehu zeď, tzv. bezpečnostní bariéru.

Izrael je jedinou zemí na světě, v níž se život a události odvíjejí podle židovského kalendáře. Práce a prázdniny ve školách se řídí podle židovských svátků a šabat je oficiálním dnem odpočinku.

Povinná školní docházka v Izraeli trvá od 3 do 18 let. Školy jsou rozděleny do tří stupňů - základní škola prvního stupně (1.-6. třída), základní škola druhého stupně (7.-9. třída) a střední škola (10.-12. třída), která je zakončena maturitní zkouškou bagrut. Ta se skládá z předmětů: matematika, bible, hebrejština, hebrejská a světová literatura, angličtina, dějepis a základy společenských věd. V arabských, křesťanských a drúzských školách jsou zkoušky ze studia bible nahrazeny zkouškami z dědictví islámu, křesťanství a Drúzů.

• Jeruzalém - Nejposvátnější místo judaismu a křesťanství, kde stál Jeruzalémský chrám a v současnosti jeho pozůstatek tzv. Zeď nářků, město, kde Ježíš Kristus učil, byl ukřižován a pohřben. Třetí nejsvětější místo islámu, kde se nachází Skalní dóm a mešita Al-Aksá.
• Safed, jedno ze svatých měst judaismu, v 15. a 16. století významné centrum studia kabaly.
• Masada, během první židovské války se Masada stala posledním místem odporu židovských povstalců proti Římanům.
• Hebron, druhé nejsvětější město judaismu. Podle Tóry je místem posledního odpočinku patriarchů a pramatek. Předtím, než se král David přesunul do Jeruzaléma, byl Hebron hlavním městem Izraelského království.
• Tel Aviv, největší metropolitní oblast, pobřežní město, kosmopolitní a finanční centrum.
• Betlém, místo posledního odpočinku Ráchel, rodiště krále Davida a Ježíše Krista.
• Mrtvé moře, nejníže položené odkryté místo na zemském povrchu, nejníže položené slané jezero a také nejslanější jezero na světě.
• Okolí Galilejského jezera - sakrální turistika (Yardenit, Capernau, Hora zázraků, Tabagha)
• Jericho - nejstarší město na světě

První židovští emigranti se do Palestiny začali vracet už koncem 18. století, původně především z Ruska a Polska. Dnešní izraelští Židé pocházejí snad z každého státu světa, k tomu musíme připočítat velké procento arabské menšiny. Díky rozmanitosti v populaci nepřekvapuje ani značná rozmanitost jídelníčku. Ten je navíc značně ovlivňován náboženskými zvyky a liší se podle toho, k jakému náboženství se rodina hlásí, případně jak je ortodoxní. Ortodoxní Židé například požívají pouze obřadně čisté, košer pokrmy. Rabíni-znalci dohlížejí na to, aby certifikát o podávání takových pokrmů získali pouze jimi doporučené restaurace, které splňují přísné požadavky. Hebrejský výraz košer znamená čistý, vhodný, přípustný a souboru pravidel pro přípravu košer pokrmů se říká kašrut. Vychází se ze Starého zákona, podle kterého existují tři základní pravidla košer kuchyně.

• Při přípravě a při konzumaci jídel se nesmí potkat maso s mlékem.

• Je zakázáno požívání krve. Košer poražené zvíře je po podříznutí pověšeno hlavou dolů, aby vykrvácelo. Vnitřnosti se důkladně prosolí.

• Ze savců se mohou požívat jen přežvýkavci – sudokopytníci, dále drůbež a „z toho, co žije ve vodách, v mořích a bystřinách všechno, co má ploutve a šupiny“. Z toho tedy vyplývá, že se nesmí požívat velbloudí a vepřové maso stejně jako humři a krabi.

Velmi záleží také na dostupnosti ingrediencí – zelenina a ovoce jsou levné, takže tvoří součást každého jídla. Mnohem běžnější je také kuřecí a krůtí maso, hovězí a jehněčí jsou mnohem dražší. Orientální přísady dodávají zdejším jídlům výbornou chuť, v jídlech se setkáte s typickými přísadami, jako jsou např. sezam, skořice a máta, datle, pomeranče a hrozny, koriandr, růžový olej a med. Jídlo se začíná saláty a olivami a po hlavním jídle přijdou zákusky, ovoce a sýr. Snídaně bývá obvykle vydatná a se širokým výběrem. Ve většině hotelů je standardem bufet se saláty, sýry, vejci, rybami, olivami a tvarohem. Oběd bývá skromnější, tvoří jej spíše občerstvení z masa a příloh. Nejběžnější je kebab (hovězí nebo skopová sekaná), šašlik (maso na rožni) a ševarma (na rožni opečené jemné plátky skopového nebo kuřecího masa). Hlavním a nejvydatnějším jídlem je večeře.

Jídelníček ovlivňují také náboženské svátky, které se tradičně spojují se speciálními pokrmy. Například pro svátek Rosh Hashanah je typická konzumace sladkých pokrmů, jako jsou jablečné či medové koláče, pro Hanukah jsou obvyklé smažené pokrmy včetně u nás známých bramborových placek, pro Shavuot pak jídla z mléka a samozřejmě také některé druhy ovoce a zeleniny, kterým právě začíná sezóna. Každé z těchto jídel má významnou náboženskou symboliku - například smažená jídla připomínají olej, který zázračně hořel v jeruzalémském chrámu po celých osm dní, i když měl vydržet pouze jediný.

Sionismus je ideový směr, který vznikl v druhé polovině 19. století mezi evropskými Židy. Hlavním cílem jeho představitelů bylo a je přesídlení Židů do Erec Jisra'el a vybudování a udržení židovského státu, za každou cenu. Představitelem Sionismu byl Theodor Herzl. Židovští osadníci vykupovali ladem ležící půdu a zakládali kolektivní osady (kibucy). V Balfourově deklaraci z roku 1917 se podařilo získat od Velké Británie příslib k vytvoření židovské domoviny. Přesto však Britové židovské přistěhovalectví omezovali, i přes pronásledování Židů nacisty. Sionistické organizace pokračovaly v ilegálním přistěhovalectví, aby zachránily co největší počet Židů. Po 2. světové válce se sionistům podařilo prosadit zřízení státu Izrael. Sionismus byl také v minulosti ze strany OSN označen za jednu z forem rasismu. Stalo se tak v roce 1975 převážně hlasy arabských a rozvojových zemí.