Izrael a Palestina na kole 2009

Pondělí, 19.10.2009 - Praha (CZ) - Tel Aviv (IL) - Naharyyia - Nes Amin

Odlet byl v pondělí ráno ve třičtvrtě na jedenáct z Prahy Ruzyně. Stepoval jsem na letišti již od půl osmé, kvůli bezpečnostním prověrkám. Prošel jsem důkladným výslechem, který prováděli dva lidé, nezávisle na sobě. Docela mi pomohly veškeré papírové dokumenty, které jsem si ke své cestě připravil. Zajímala je trasa, ubytování, detaily cesty, kdo mi pomáhal balit zavazadlo. Ptali se i na mé minulé cesty, zaměstnání a rodinu. Čas plynul jak voda, že jsem to měl k letadlu jen tak akorát. Výslech mě asi trochu rozhodil, neboť se mi spustila krev z nosu a tím jsem nikdy netrpěl ani jako dítě. Odbaven byl i ministr Schwarzenberg, ten však letěl první třídou. Příletová hala na letišti Ben Gurion v TelAvivu je svým čekáním velmi podobná halám ve Spojených Státech. Ve frontě jsem prohodil pár vět s ministrem. Byl v Izraeli po několikáté, jeho první návštěva byla v roce 1964. Docela jsem ho pobavil, když jsem konstatoval, že čeká ve frontě se smrtelníky. Upřímně nám cestu záviděl a konstatoval, že v Zavedu „chčije“. Kolo se na letišti lehce pozdrželo, našli jsme je po hodině a půl zaseklé na pásu v mezipatře. Pak už jsem pelášil na vlakové nádraží. Jízdenku jsem s pomocí kolemjdoucího zakoupil v automatu (48NIS) a s kolem ve vaku prošel turniketem a perón. Vlak nenechal na sebe dlouho čekat a za půl hodiny jsem pokračoval v cestě na sever do města Nahariyya. Vlaky jsou čisté, ale ne o moc lepší než v ČR. Vlak byl plný lidí a spousta jich stála. Pozoroval jsem spoustu mladých kluků i dívek ve vojenských mundůrech a se samopaly na ramenou. Vojenská služba v Izraeli je povinná pro všechny, kromě ortodoxních židů. Po dvou hodinách a za tmy jsem dorazil do Nariiye. Už jsem se těšil na kolo, bylo to docela nepříjemné tahat se s ním na ramenou. Ubytování jsem měl zamluvené jižněji od Nahariye, v kibucu Nes Amin. Dojet tam však nebylo snadné. Kibuc se nacházel uprostřed polí a cesta byla neosvětlená. I přes tu tmu byl vidět nepořádek podél cesty. Krajina byla neuspořádaná a připomínala mi Řecko. Ubytování bylo kupodivu na místní poměry levné (340NIS), včetně snídaně. Hotel v kibucu byl v režii německých dětí, které tu pomáhaly. Pokoj byl s koupelnou a vcelku pěkný. Kibuc v Nes Aminu mi připomínal 80. léta, ať už architekturou nebo socialistickým přístupem k práci.

___________________________________________________________________________________________________________________________

Kibuc je označení pro zemědělskou, ale také průmyslovou osadu v Izraeli, která hospodaří formou kolektivního vlastnictví. Zisky jsou investovány zpět do osady poté, co jsou zajištěny základní životní potřeby členů kibucu - strava, oblečení, ubytování a také zdravotní a sociální péče. Kibuc poskytuje svým členům také kulturní a sportovní vyžití. Obyvatelé kibucu se nazývají kibucnici. První kibuc Degania byl založen v Palestině jižně od Galilejského jezera v roce 1909. Zakladatelé byli Židé z východní Evropy. Kibuci sehrály významnou roli při vzniku státu Izrael.

___________________________________________________________________________________________________________________________

Fotogalerie:


stroj El-Al	rozloučení s Prahou	nějaká řeka	nějaká přehrada

Tel-Aviv	letiště Tel-Aviv	posilnění na dobrou noc