| |
Mezi
lidmi panovalo trochu dusné ovzduší, byli (právem) naštvaní na
cestovní kancelář Adventura, která při plánovaných kilometrech
nezohlednila brzké zavírání významných památek, a tak řada z
nich nestihla například římské památky v Bet She´an. S
ohledem na tuto skutečnost jsme raději vyrazili velmi brzy. V půl sedmé jsem posnídal v nedaleké
samoobsluze, tradičně chléb s konzervou tuňáka a završil jsem
to jogurtem. Byl jsem úplně první na trati, neboť nás čekal zhruba
100km přejezd do Jericha, nejstaršího města na světě. Cesta byla
nezáživná a po státní silnici. Po dvanácti kilometrech jsem přecházel
checkpoint na území Západního břehu Jordánu (West Bank Of Jord)
– Palestiny. Kousek za hranicemi jsem zastavil, fotografoval jsem a s klidným
svědomím popíjel vodu z láhve. A takové rozjímání mi bylo
osudné. Zanedlouho za mnou přišel voják se samopalem a začal se
vyptávat. „Do you have camera“, „Did you take any picture“. Takže
následovalo asi půlhodinové zpoždění, vyptávání na cíl naší
cesty, ověřování pasu… Zkrátka získaný náskok, jsem záhy
ztratil. Když jsem se s nimi loučil, dostal jsem od jejich šéfa
radu: „Be carefull Israel is to complicated“. Kousek za hranicemi
Palestiny jsme odbočili na vedlejší silnici a začali lehce stoupat.
Podél cesty byla chudá palestinská obydlí, většinou slamy se střechou
z igelitu. Tito lidé snad ani nejsou typičtí Palestinci, možná
to jsou potomci beduínů, živí je pastevectví, obdělávají malá
políčka, bohužel nemají tak dokonalý zavlažovací systém jako
Izraelci. Jako na potvoru jejich obydlí vždy stojí v dopadové
rovině střel. Míjel jsem i jeden kibuc, a ten čirou náhodou stál
mimo tuto zónu. Přijde mi jako by jim to Izraelci dělali naschvál, přemýšlel
jsem, co tam asi bylo dřív, zdali jejich chýše nebo ty panely s varovnými
nápisy. V Palestině je výrazně levněji než ve zbytku Izraele.
Bylo neuvěřitelné horko a tak jsem zastavil v malém krámku. Coca Cola mne stála neuvěřitelné 2NIS (normální cena je 7NIS).
Palestinu jsem si docela oblíbil, jediné co se mi tu nelíbilo, byl
nepořádek a spousta zaoraného igelitu v polích. Zbytek cesty
jsme pálili po státovce až do Jericha. Kousek před Jerichem se
silnice stáčí doleva a objíždí město až k checkpointu.
Jericho je převážně muslimské město a tak tam smí auta jen na zvláštní
povolení. Na kole jsme však projeli původní zahrazenou silnicí, a vyhnuli se
tak dalším taškařicím s policií nebo vojáky. Silnička nás
dovedla do samotného centra na náměstí s kruhovým objezdem. Míjeli
jsme několik luxusních hotelů, leč prázdných. Složitá politická
situace téměř vylučuje všechny možné návštěvy turistů (není
mnoho těch, co touží po tom navštívit Palestinu) a proto také
majitelé nemají moc peněz na jeho obnovu. Izraelci nepouští
Palestince na svoje území, takže oni tu jsou vlastně jak ve vězení.
Všude kolem byla spousta krámků a uličky plné lidí. Místní už o
nás věděli a ukázali nám cestu k hotelu. Hotel byl starý a
pamatoval ještě období britské kolonizace pře rokem 1948. Recepce měla
své kouzlo, na růžové zdi visel obraz prvního majitele hotelu,
stropu vévodila trojice ventilátorů a všude byla spousta sedaček se špinavým polstrováním. Kvalita pokojů byla nevalná,
lidé si ztěžovali na špínu. Jen pro zajímavost, toaleta byla úplně
černá a chyběla sprcha, voda vytékala rourou ze zdi, z balkónu
byl výhled na smetiště. Takový hnus jsem nezažil ani v Indii.
Nicméně hotel procházel modernizací a je možné, že za rok bude
dojem z hotelu o poznání lepší. Rychle jsme se opláchli a pospíchali
na návštěvu památek. Vše se nalézá poblíž dolní stanice lanové
dráhy. Lanovka vede na horu pokušení (Mount of temptation), kde stojí
Monastýr Sv. Jiří (Wadi Qelt - Saint George
Monastery), cena jízdného je 50NIS. K monastýru lze vyjet i na
kole a cesta je v pohodě. U pokladny lanové dráhy nám tvrdili
opak, asi nás chtěli ulovit a nabídnout nám jedinečný zážitek z jízdy
tří-kabinkovou lanovkou. Jedna kabinka je určena pro muže, druhá
pro ženy a třetí pro nevěřící. Podařilo se nám vyšlápnout
kopec až k horní stanici lanovky, k monastýru jsme už došli
pěšky. Visela tam řecká vlajka, to asi proto, že počátkem 20.
století, byl monastýr restaurován řeckou pravoslavnou církví. Jenže
monastýr byl již zavřený a to jsme tam dorazili kolem třetí hodiny
odpoledne. Cestou vzhůru jsme potkali Popa (pravoslavný kněz), který
scházel dolů, ale
zavření kláštera jsme nepředpokládali. Trochu mě mrzelo, že
tohle neměla Adventura ověřené, monastýr mohl být zajímavý. Za
to jsme si užili sjezd dolů a zdarma si prošli Staré Jericho (Tell
Al Sultan) – archeologické naleziště (10NIS). Kousek odsud se nachází
artézský pramen Ein Es Sultan, který pomohl vzniku města Jericha.
Tento pramen je i nyní mohutný a prochází rekonstrukcí a veřejnosti
je uzavřen, přesto nás
řemeslníci pustili do budovy, která jej ukrývá. Cestou zpět k hotelu
jsme se zastavili na čerstvou šťávu z mandarinek. Na večeři
jsme zašli do luxusní restaurace na hlavním náměstí. Objednali
jsme si grilované kuře a popíjeli džusy, neboť muslimové pivo ve
svých restauracích nenabízí, to vše za nekonečného huhlání
muezzina.
___________________________________________________________________________________________________________________________
Jericho
je malé blízkovýchodní město nacházející se na západním břehu
řeky Jordán severovýchodně od Jeruzaléma. Jeho název je pravděpodobně
odvozen z hebrejského výrazu pro měsíc. Jericho je považováno za
jedno z nejstarších měst na světě s kontinuálním osídlením.
Archeologické výzkumy zde odkryly přes 20 po sobě navazujících
osad, z nichž nejstarší je datována do období kolem roku 9000 př.
n. l. Nejstarší osada se nacházela na dnešní lokalitě Tel es-Sultan
(česky Sultánův kopec), několik kilometrů od současného města.
Slovo tell v arabštině znamená mohylu. V archeologické terminologii
představuje uměle vytvořené návrší, které vzniklo postupným
vrstvením osídlení nad sebou. V době bronzové se Jericho stalo jedním
z nejvýznamnějších měst v oblasti Syropalestiny. Největšího
rozkvětu dosáhlo mezi lety 1700 př. n. l. až 1550 př. n. l.. Kolem
roku 1550 př. n. l. došlo k jeho zničení buď zemětřesením, nebo
jeho dobytím. Této fázi vývoje odpovídá archeologická vrstva spáleniště
nazvaná Destrukce města IV. Vedle archeologických pramenů o zničení
města existují i prameny biblické. Kniha Jozue popisuje dobytí
Jericha zázrakem. Jozue dostal od Boha pokyny k jeho dobytí. Měl s
vojskem po šest dní pochodovat jednou denně okolo města s průvodem
kněží, kteří troubili na beraní rohy a nesli „archu úmluvy“.
Sedmý den měli obejít město sedmkrát a nakonec měli všichni válečníci
zakřičet válečný pokřik. Při tomto pokřiku se zdi Jericha
zhroutily, válečníci vtrhnuli do nechráněného města a zničili
ho. Současné město se až do roku 1967 nacházelo na území Jordánska.
Během Šestidenní války bylo společně s celým Západním břehem
Jordánu dobyto izraelskou armádou. V roce 1994 se stalo jedním z prvních
měst, která byla předána palestinské správě na základě mírové
smlouvy z Osla. |
|
