1.DEN 10.9.2006

přílet Thessaloniky (GR) - Sindos - N. Halkidona

Trasa:

Deník:

Původně úhledně sbalené vaky nám řecké letiště odevzdalo v poněkud zdeformovaném stavu, ale kola byla nedotčená. Soluňské letiště je poměrně malé a skromně vybavené (nemá terminály), z letadla se schází po schůdkách na letištní plochu. Zajímavé je, že kola bleskurychle vyložili. Jelikož jsme přiletěli v 1.05 řeckého času, přespali jsme v letištní hale na karimatkách. V ranních hodinách letiště začíná ožívat a nezbývá nám než vstát, i když to jde pomalu. Bicykly jsme smontovali před letištěm za bedlivého dohledu místních taxikářů a také toulavých psů, kteří se stali symbolem našeho putování a provázeli nás po celé cestě. Zde také Martin Hl. předvedl své nové číslo s vozíkem na zavazadla zvané „Letadlo“. Přípravné práce před letištěm nám zpestřil kyperský kytarista (1, 2). Bylo dusno, zataženo a foukal poměrně silný horký vzduch. Z letiště jsme vyrazili do města po čtyřproudé silnici a získali první zkušenosti s řeckou dopravou. Řekové nejsou zvyklí potkávat ve své zemi cyklisty a řada řidičů na nás přátelsky troubila a mávala nám. Všude kolem silnice se válí neskutečné množství odpadků, smetí, prachu a jiného bordelu, z kterého vanul nepříjemný zápach. Řecko je, jak se později potvrdilo, jedna velká skládka.

Samotná Soluň nás spíše zklamala. Z našeho prvního setkání s realitou řeckého města si přivezeme vzpomínky na špínu v ulicích, polorozbořené nebo nedostavěné šedivé betonové budovy, toulavé psy a pro neznalého cizince neskutečný dopravní chaos. Během průjezdu města jsme navštívili jeden byzantský klášter a na nábřeží shlédli Bílou věž (z 15. stol., bývalé vězení). Zde jsme potkali Jirku Kolbabu, známého cestovatele, fotografa, autora a moderátora cestopisných pořadů se svým kolegou, se kterými jsme si vyměnili zkušenosti z cest a fotografování. Pomalu opouštíme Soluň, míjíme původní hradby a na jejím předměstí míříme do obchodního domu Carrefour, kde si dáváme něco na zub. K eskamotérským kouskům patří výjezd na kole po eskalátoru do druhého podlaží. Fast-food nabízí nepřeberné množství řeckých specialit, přesto nejlepší byl gyros, zalitý točeným pivem Heineken. Po několika pivech obdržel každý jedno pivo, jako pozornost podniku. Pozdě odpoledne opouštíme restauraci a pádíme pryč ze Soluně, vymotat se z ní však nebylo tak jednoduché, jak jsme si původně mysleli. Bezmocnost zahraničního cyklisty v chaotické změti aut umocňuje značení silnic na řecký způsob. Jeli jsme po silnicích, které nejsou na mapách, a ty, které tam jsou, v Řecku neexistují. Poznali jsme, že směrovým ukazatelům se nedá věřit, spolehlivě nás zavedli špatným směrem, na dálnici nebo do močálu. V této zoufalé situaci jsme zvolili jediný možný způsob - dálnici. Dálnice (resp. víceproudé silnice) v severní části Řecka nejsou takové, jaké je známe u nás. Kvalita asfaltu je poměrně dobrá, ale nejsou zde nájezdy a občas je kříží vedlejší cesta a semafor. Za tmy jsme dorazili do N. Halkidony a po řeckém souvlaki a kefladiky, jsme ulehli do spacáků v parku, za bedlivého dozoru toulavých psů.

Zhodnocení dne:

• spaní přímo v letištní hale

• tvrdá realita Řecka - nepořádek a psi

• bloudění po řeckých silnicích, nakonec jízda na kole po dálnici

Fotografie:

Zasloužený odpočinek v letištní hale	Montáž kol na letišti	kostelík v Soluni
kašna s mnoha kohouty	Filipos Makedonský	Bílá věž v Soluni
Nábřeží v Soluni	U moře	Setkání s Jirkou Kolbabou
Po eskalátorech	V Carrefouru na pivku	Okolí Soluně
Okolí Soluně	Po silnici k močálům	zasloužená večeře