|
Základní informace
Chorvatská republika (Republika
Hrvatska), svou polohou panonsko-jadranská země, se rozkládá na
ploše 56 542 km2, její vnitřní a teritoriální moře měří 31 067
km2. Hraničí se Slovinskem, Maďarskem, Srbskem, Bosnou a Hercegovinou
a Černou Horou, při mořské hranici s Itálií, Slovinskem a Černou
Horou. Chorvatsko má 4,4 miliónů obyvatel, z toho Chorvati představují
78 %. Veliký počet Chorvatů žije mimo Chorvatskou republiku v důsledku
neustálé emigrace od 19. stol. do současné doby. Důvody k emigraci
byly vždy především sociální, případně politické. Předpokládá
se, že jen v západní Evropě žije asi milión Chorvatů, mimo Evropu
žijí podle odhadů 3 milióny Chorvatů (včetně potomků). Na území
Chorvatské republiky žijí dále tyto menšiny: Srbové (nejpočetnější),
Bosňáci, Slovinci, Italové, Češi, Slováci, Maďaři. Průměrná
hustota obyvatelstva je 84,2 obyv./km2. Mezi jednotlivými kraji jsou
velké rozdíly. Více než polovina obyvatelstva žije ve městech.
Chorvaté jsou převážně římsko-katolického vyznání (76,5%), menšiny
zčásti vyznávají pravoslaví a islám. Republika je rozdělena do 21
krajů neboli žup (županija). Úředním jazykem je chorvatština,
která se píše latinkou. |
|
Hlavním a největším městem
Chorvatska je Záhřeb (Zagreb) s 779 tis. obyv. Záhřeb je
hospodářským, dopravním, kulturním a vědeckým střediskem země,
je národním symbolem státu.
Chorvatská republika je
moderní demokratický stát s ústavou z prosince 1990. Svou státoprávní
tradici odvozuje od středověkého chorvatského knížectví a království
(9. - 12. stol.). Státní svrchovanost symbolizuje státní znak, státní
vlajka a státní hymna. Státní znak tvoří štít se šachovnicí 25
bílých a červených polí; ve stylizované koruně nad ní je pět
malých štítů s historickými erby: se starým chorvatským erbem,
erbem Dubrovnické republiky, Dalmácie, Istrie a Slavonie. Státní
vlajku tvoří tři vodorovné pruhy - červený, bílý a modrý,
uprostřed vlajky je chorvatský státní znak. Červeno-bílo-modré
pruhy jsou dědictvím revoluce roku 1848. Státní hymna je Lijepa
naša domovino (Krásná naše vlasti). Její text napsal básník
A. Mihanović, zhudebněna byla v r. 1846 pravděpodobně J. Runjaninem.
Status hymny sice získala až v r. 1974, ale již od svého vzniku byla
celonárodním chorvatským symbolem. Chorvati často místo slova hymna
používají citově zabarvená první dvě slova hymny, tedy Lijepa
naša.
Stručný historický přehled
Pobřeží východního
Jadranu a k němu přiléhající vnitrozemí obývaly v nejstarší
historické době kmeny Ilyrů
kolem r. 400 př. Kr. založení prvních řeckých kolonií na několika
ostrovech a pobřežních místech
kolem r. 100 př. Kr. římská expanze do této oblasti, postupné
ovládnutí celého přímoří, pokoření, případně zatlačení
Ilyrů do nehostinného vnitrozemí
v 6. stol. začátek osidlování přímoří a vnitrozemí
slovanským kmenem Chorvatů
od 1. poloviny 7. stol. postupné pokřestění Chorvatů
(christianizace z Říma)
1. polovina 9. stol. boje s Byzancí, která ovládala část přímoří,
boje zakončeny vítězstvím knížete Mislava
9. stol. boje s franskou říší
r. 852 v listině knížete Trpimíra poprvé oficiálně použito
názvu Chorvatsko
r. 924 kníže Tomislav korunován prvním chorvatským králem,
sjednocení dalmatského a panonského Chorvatska (Benátčané mu
museli odvádět tribut)
2. polovina 11. stol. za krále Krešimíra IV. (král Chorvatů
a Dalmatinců) vrchol moci chorvatského středověkého státu
r. 1102 po vítězství nad posledním chorvatským králem
Petrem II. Svači cem (poražen a zabit r. 1097 na místě zvaném
Petrova gora) uherský král Koloman zvolen chorvatskými velmoži za
chorvatského krále; Chorvatsko tak vstoupilo v personální unii s
Uhrami, přestalo být samostatným státem, uchovalo si však autonomní
postavení
1. polovina 12. stol. Koloman získal zpět část přímoří,
které ovládala Byzanc; krátce nato získala Byzanc opět část zpátky,
zbytek obsadily Benátky
r. 1241 Tataři pronikli při svém tažení východní a střední
Evropou až do Dalmácie, příštího roku však odtáhli zpět
13. - 15. stol. Benátčané se postupně zmocnili převážného
území východního Jadranu
konec 14. stol. na území Chorvatska začali ojediněle pronikat
Turci (od bitvy na Kosově poli r. 1389, kdy se Turecká říše stala
bezprostředním sousedem Uher, rostla aktuálnost tureckého nebezpečí)
1. čtvrtina 15. stol. Benátčané ovládli celé přímoří s
výjimkou území od Rijeky na jih k Senji, což znamenalo vytěsnění
Chorvatska z námořního obchodu, a tím i trvalou stagnaci jeho dalšího
rozvoje
r. 1463 Turci dobyli Bosnu, s drtivou silou útočili proti
Chorvatsku a pronikali na chorvatská území, o 10 let později
pronikli až k Varaždínu
r. 1493 osudová bitva Chorvatů s Turky na Krbavském poli (poblíž
městečka Udbiny), zahynula tu většiny chorvatské šlechty, ožebračení
obyvatelstva a odvedení do otroctví, obležení Bělehradu Turky,
jejich proniknutí až do Korutan
r. 1499 - 1513 dobytí Bělehradu Turky, jejich postupné pronikání
do Dalmácie a její pustošení
r. 1526 těžká porážka křesťanských vojsk u Moháče;
chorvatské území se stalo jedním velikým bojištěm, kde Chorvati
bojovali na život a na smrt o samu národní existenci (z původních
50 tis. km2 chorvatského území zůstalo necelých 16 tis. km2, proto
tehdy bylo označováno jako "zbytky zbytků kdysi mocného
chorvatského království"); země vydrancována, vyloupena,
zpustošena; Chorvatsko bylo tehdy v Evropě nazýváno "přední
stráží křesťanského světa" (Antemurale Christianitatis),
statečnost a odvaha chorvatských vojáků byla jako příslovečná
obdivována v celé Evropě
r. 1527 částí chorvatské šlechty zvolen za uherského krále
Ferdinand Habsburský (jako český král Ferdinand I.); k této volbě
vedl Chorvaty předpoklad, že Ferdinand vybuduje protitureckou obranu
Ferdinand skutečně začal budovat po celé délce pohyblivé hranice s
Tureckou říší systém pohraničních opevnění, nazývaných
Vojenská hranice (Vojna krajina). Obranu této hranice zajišťovali
kromě místního chorvatského obyvatelstva a chorvatského vojska i křesťanští
utečenci z území obsazených Turky, povětšinou Srbové. Tito hraničáři
dostali od císaře místní opuštěná hospodářství v dědičné držení,
nepodléhali ani místní šlechtě, ani chorvatskému místodržiteli-bánovi,
nýbrž prostřednictvím velitelství Vojenské hranice přímo rakouskému
císaři. Byli osvobozeni od roboty (byli svobodní), od daní, měli i
další privilegia, náboženskou svobodu, podíleli se i na kořisti. Měli
perspektivu společenského vzestupu a vojenské kariéry. Právě tyto
výsady nově přišlých hraničářů byly od samého vzniku Vojenské
hranice zdrojem rozporů a nevraživosti místního chorvatského
obyvatelstva, které stejným způsobem neslo tíhu obrany území, nemělo
ale za to žádná privilegia, bylo nadále nevolníky s nemalými
robotními a daňovými povinnostmi, které se dokonce neustále zvyšovaly.
Vojenská hranice se tehdy táhla od západu až do východní Slavonie.
Srbští hraničáři zůstali i po ukončení bojů s Turky v
Chorvatsku a tvoří nyní enklávy srbského etnika uprostřed čistě
chorvatského prostředí. Konflikty s kořeny v uvedené dávné
minulosti vedly srbské potomky někdejších hraničářů v nedávné
době, na začátku 90. let právě uplynulého století, k pokusu vytvořit
vojenskou silou samostatný srbský stát uprostřed Chorvatska.
r. 1593 bitva u
Sisaku, v níž Chorvaté poprvé ve významném vojenském střetnutí
odrazili turecký útok a sami přešli do vítězného protiútoku;
bitva znamenala průlom v dosavadním vývoji bojů a měla výrazný
vliv i na psychiku vojska - Turci ztratili svůj dosavadní nimbus
neporazitelnosti
r. 1645 konflikt Benátek
s Turky ve válce o Krétu, který se přenesl i na území Benátkami
ovládané Dalmácie a přinesl obyvatelstvu přímoří obrovskou zkázu
a ztráty na majetku i lidech
r. 1683 - 1790 po porážce Turků u Vídně vítězný postup
Rakouska proti Turecku, postupně osvobozeno mimo jiné i celé
Chorvatsko, většina přímoří ale byla a zůstala v rukou Benátčanů
od r. 1790 do r. 1918 stále sílící maďarizační úsilí
uherské šlechty, útoky na státoprávní postavení Chorvatska (tzv.
velkouherské snahy), velmi tuhá maďarizace ve školách, na úřadech,
ve veřejném životě
r. 1798 Napoleon zrušil Benátskou republiku
r. 1805 - 1809 Napoleon vytvořil z Dalmácie (vč. jím zrušené
Dubrovnické republiky (Ragusy), z Istrie, části chorvatského
vnitrozemí a Slovinska tzv. Ilyrské provincie, kde provedl výrazné
civilizační, kulturní a sociální reformy
r. 1813 na Vídeňském kongresu byla Dalmácie podřízena přímo
rakouskému císaři, vnitrozemí Chorvatska bylo součástí uherské
koruny
1. polovina 19. stol. národní uvědomování a obrozování
Chorvatů proti maďarizaci v tzv. ilyrismu , tj. hnutí národně uvědomělých
složek chorvatského národa, zvláště inteligence a mládeže, za
obranu národa, jeho osvobození a občanskou emancipaci
r. 1848 za revoluce bán Jelači c ubránil Chorvatsko proti
pokusům uherských povstalců o obsazení a úplné podmanění země;
zrušeno poddanství
polovina 19. stol. biskup J. J. Strossmayer v čele úsilí za
sjednocení Chorvatska s Dalmácií, za zavedení chorvatštiny do škol
a úřadů; v r. 1860 založil Jihoslovanskou akademii věd a umění a
další kulturní instituce v Chorvatsku
2. polovina 19. stol. po rakousko-uherském vyrovnání, kdy
Chorvatsko připadlo Zalitavsku (uherské části mocnářství) a Dalmácie
Předlitavsku (rakouské části mocnářství), mohutní chorvatské úsilí
za sjednocení, proti tvrdé uherské nadvládě a vykořisťování
Chorvatska ve všech oblastech života
r. 1918 Chorvati přistoupili k jednotnému jihoslovanskému státu
- Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina Srba, Hrvata
i Slovenaca), později přejmenovanému na Království Jugoslávie
(Kraljevina Jugoslavija); značná část dalmatského území připadla
Itálii (Istrie až ke Rijece, některé ostrovy, Zadar)
r. 1918 - 1941 srbská hegemonie v novém státě, porušování
etnických a občanských práv ostatních národů Jugoslávie srbským
vedením, s tím růst antagonismu mezi jihoslovanskými národy, zejména
mezi Chorvaty a Srby
r. 1941 kapitulace Jugoslávie, její obsazení Němci a Italy.
Jugoslávie rozdělena do 9 celků, z nichž největší byl tzv. Nezávislý
stát Chorvatsko (Nezavisna držaava Hrvatska), k němuž
patřila i téměř celá Bosna a Hercegovina a Srijem, v čele stál
ustašovský vůdce Ante Paveli c (Ustaša byla fašistická
chorvatská organizace, neblaze proslulá svým působením za 2. světové
války na území Nezávislého stáu Chorvatsko proti Srbům, její členové
se nazývali ustašovci)
r. 1941 vznik jugoslávského partyzánského hnutí v čele s
Chorvatem J. Brozem-Tito, které postupně dobylo celé území obsazené
Jugoslávie
r. 1945 vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie (Federativna
narodna republika Jugoslavija), jejíž součástí byla i svazová
republika Chorvatsko (včetně Dalmácie, Istrie a jadranských ostrovů)
r. 1971 vznik nacionálně-liberálního hnutí v Chorvatsku
2. polovina 80. let rozklad komunistické jugoslávské federace
a nástup vyhroceného srbského nacionalismu, narůstání konfliktů
r. 1989 vznik nekomunistických politických stran
r. 1990 první volby v Chorvatsku za účasti více politických
stran, 22. 12. 1990 první ústava, počátek separatistického hnutí
chorvatských Srbů
25. 6. 1991 Chorvatsko vyhlásilo úplnou nezávislost a
suverenitu, vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi tzv. krajinskými
Srby (viz shora text o vojenské hranici), podporovanými bývalou
Jugoslávskou lidovou armádou, a Chorvaty
19. 12. 1991 ve válečném střetnutí obsadili Srbové více než
třetinu chorvatského území a vyhlásili Republiku Srbská Krajina;
Chorvaté nazývají tuto válku Vlasteneckou válkou (Domovinski rat)
r. 1992 mezinárodní uznání samostatnosti Chorvatska
r. 1995 vojenská likvidace Republiky Srbská Krajina
r. 1998 získání chorvatské svrchovanosti nad celým územím
Chorvatské republiky
...
Poznámky:
konoba ... restaurace
makadam ... nezpevněná, většinou kamenitá cesta, která mnohdy záhy skončí
voda (samoobsluha) |
... 5Kn |
voda (restaurace) |
... 15Kn |
pivo |
... 20Kn |
fazole s klobásou |
... 40Kn |
ryba s hranolky |
... 80Kn |
vstup do parku Biokovo |
... 30Kn |
vstup do rezervace Mljet |
... 90Kn |
Chorvatská piva:
Karlovač, Laško, Oleško
|
|