Opouštíme Spitterstullen, zatím je to pohoda, jedeme z kopce. Zastavujeme v Elveseteru poblíž velikého sloupu (vysokého 33m, motiv má historický základ), kde se nachází i muzeum Rasmusena. Neuvěřitelný až kýčovitý zvuk se line z tlampačů, tak pokračujeme, musíme zdolat nejvyšší silniční sedlo vůbec v severní Evropě - 1434m. Jsme na vyhlášené silnici č. 55, která byla postavena mladými nezaměstnanými muži, stavba trvala jen dva roky a byla provedena kvůli nepřízni počasí hlavně v letních měsících. Silnice byla otevřena v roce 1938. Tato cesta byla významnou obchodní stezkou a mnohdy byla i nebezpečná, kvůli loupežníkům. Vjíždíme do oblasti Sognefjellet, která musí být nádherná i v zimě na běžkách. Není divu, že právě sem na výlety zavítal i spisovatel Henrik Ibsen, autor knih Tři Sestry nebo Nora. Počasí se začíná kazit a hustě prší. Silnice je táhlá a prudká, každý jede sám za sebe. Čekáme na sebe u teplého čaje v chatě Sognefjellshytta. Prší čím dál víc, a zdá se, že to nemá konce. Musíme jet dál, nedá se zde kempovat a navíc nám nikdo nezaručí, že druhý den bude bez kapek. Útěchou nám může být jen to, že nejsme jediní blázni na kolech. Zcela promočení a vyčerpaní zastavujeme v kempu ve Fortunu, stavíme stany, vaříme a sušíme se. Leošovi je špatně, že zvrací, ovšem po několika hodinách nevolnost doléhá i na další členy výpravy.