| |
Španělské království
leží na Iberijském poloostrově a sousedí s Portugalskem,
Francií, Andorrou a Gibraltarem (GB). Španělsku též patří Kanárské
ostrovy, Baleáry a města Ceuta a Melilla v Maroku. Španělsko je
konstituční monarchií (vládne král), je členem EU a NATO.
Historie:
Na Pyrenejském
poloostrově žili lidé již před pěti tisíci lety, oproti tomu je
historie naší vlasti zanedbatelná.
Pobývaly zde keltské nebo iberijské kmeny. Ve třetím století
př. n. l. sem expandovalo Kartágo, následované římskou říší.
Od 2. století př. n. l. postupně ovládl celý poloostrov Řím.
Římané zakládali města, stavěli cesty, vodovody, přístavy
a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem
začaly pronikat na sklonku antiky v 5. století, tak starověkou Hispánii
nalezly jako plně romanizovanou zemi.
Z nových dobyvatelů byli nejúspěšnější germánští Vizigóti,
kteří na poloostrově vytvořili stabilní království, sjednocené v
jeden celek pod vládou vizigótských králů v Toledu. Přesto ve
vizigótském království působily odstředivé síly, navenek se
projevující častými boji o trůn. Tohoto oslabení vlády využila
arabsko-berberská armáda pod vedením Tárika ibn Zijád a v osmidenní
bitvě porazila vizigótské vojsko roku 711 u Jérez de la Frontera. Na
příštích několik staletí ovládli většinu Pyrenejského
poloostrova muslimové. Maurové (Berbeři a Arabové ze severní
Afriky) zanechali v zemi nesmazatelné stopy – Španělsko zvané Al-Andalus
se stalo nejzápadnější výspou islámského světa, která se roku
929 odtrhla od arabské říše a vytvořila samostatný córdobský
chalífát. Šlo o vyspělý státní útvar, jenž kulturní a vzdělanostní
úrovní převyšoval většinu soudobých evropských států. Jeho města
se vyznačovala rozvinutou řemeslnou výrobou a obchodem, pokročilou
architekturou a městskou zástavbou.
V rámci chalífátu víceméně v klidu koexistovali Židé, křesťané
i muslimové. Roku 1031 se však jednotný córdobský chalífát
rozpadl na řadu menších království, což umožnilo razantnější
znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany. Postupně nastalo
období, kdy byli Maurové z poloostrova vytlačováni katolíky (reconquista).
Poté bylo na severu založeno křesťanské království Asturie, které
se později rozšířilo do města León, pak tu vykrystalizovaly další
křesťanské státečky Kastilie, Galicie, Aragon a Portugalsko. Tyto
státní celky se postupně zapojily do reconquisty, která byla
dlouhodobým procesem s četnými zvraty, kdy válku střídaly etapy mírového
soužití muslimů s křesťany a židy. Postupně však byli maurové
zatlačováni k jihu, zatímco křesťanské státy rozšiřovaly svoje
území a sjednocovaly se. Rozhodující mezník reconquisty tvoří
dobytí Toleda roku 1085, které se stalo základnou pro další výboje
k jihu. Dále to byla bitva u Las Navas de Tolosa v roce 1212, v níž
maurská vojska utrpěla natolik zdrcující porážku, že to vedlo k
jejich bezprostřednímu kolapsu a následnému dobytí Sevilly a Córdoby.
Maurská království byla postupně likvidována. Koncem 13. století
zbylo pouze království (emirát) Granada na jihu země. V 15.
Století ovládli Hispánii Habsburkové, a tak vzniklo Španělské království.
Roku 1492 padla Granada, poslední maurský státeček a Španělsku se
tak otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta se soustředila
jednak na Středomoří, kde se již mnohem dříve prosadili Aragonci
(Sicílie, Neapolsko ad.), jednak na nové zámořské objevy, které
podporovala Kastilie. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka
Kryštofa Kolumba (1492). Zhruba v této době se změnil význam slova
Španělsko (Hispanie, původně označující celý Pyrenejský
poloostrov) na označení státu. Díky zámořským objevům a četným
obchodním stezkám bují ve Španělsku zlatý věk. Dováželo se například
stříbro. Objevení Ameriky a vyvrácení zdejších původních říší
přineslo Španělsku velké bohatství, které však nebylo produktivně
využíváno (na rozvoj výroby a obchodu - z obchodování s dovezeným
zbožím bohatli především nizozemští kupci). Většina bohatství
plynoucí z amerických kolonií byla spotřebována na přepychový život
panovnického dvora a především na nákladné válčení. To se později
projevilo v ekonomickém zaostávání Španělska za vyspělými zeměmi
západní Evropy. Následoval
pak hospodský úpadek, řemeslná výroba se nerozvíjela, nevznikaly
tu ani manufaktury jako v Anglii a Nizozemí. Důsledky hospodářského
úpadku Španělska se v politické oblasti projevily během třicetileté
války. Španělsko do ní vstoupilo ještě jako první mocnost Evropy,
ale na jejím konci již bylo jen druhořadým evropským státem. V 16.
Století dochází k osamostatnění Portugalska (1640). Při nájezdech
berberských (barbarských) pirátů ze Severní Afriky v 16. až 19.
století byly statisíce obyvatel Španělska odvlečeny do otroctví.
Mezi piráty bylo mnoho Maurů, kteří se tak mstili za své vyhnání
ze Španělska po dobytí maurské (arabské) Granady roku 1492.
Definitivní konec pirátství v Severní Africe nastal až roku 1830 po
dobytí Alžíru Francouzi. Kosmopolitnost společnosti Pyrenejského
poloostrova byla po vyhnání Maurů a židů zničena, ale mnoho pozůstatků
z mnoha národností a kultur zůstává ve španělské hudbě,
architektuře, jídle a v mnoha dalších věcech. V 19. století bylo
Španělsko chudým státem. Během druhé světové války zachovávalo
Španělsko neutralitu. Po válce se dostalo postupně z izolace a díky
své jednoznačně antikomunistické vládě se stalo ve studené válce
spojencem západního světa. V šedesátých letech zažívalo nebývalý
ekonomický rozvoj a došlo i k rozvoji turistického ruchu. Později
vstoupilo do NATO (1982) a pak EU (1986).
Andalusie
Andalucía je nejlidnatější
a druhé největší autonomní společenství a historické území na
jihu Španělska při pobřeží Středozemního moře a Atlantského
oceánu. Metropolí regionu je Sevilla.
Nejvyšší
hora Španělska, Pico de Teide (3718m.n.m) leží na ostrově Tenerife.
Proto však můžeme beze strachu považovat za nejvyšší vrchol
Mulhacén (3479 m.n.m), který leží na iberijském poloostrově v pohoří
Sierra Nevada. Název pohoří lze přeložit jako „sněžné hory“,
a tak není s podivem, že takových pohoří je na naší planetě
více. Například Sierra Nevada můžeme potkat v Mexiku, USA nebo
Chille, a přitom se nejedná jen o malé místní názvy.
|
|
